Většině lidí v bohatých zemích Severu se kapitalismus jeví jako to nejpřirozenější uspořádání světa. V tom vidím hlavní problém. Kdyby to bylo jinak, uvolnila by se představivost lidí, a oni by začali znovu rozvíjet, a to i na akademické půdě, projekt alternativní společnosti. Něco takového je dnes pokládáno za úchylku a podivínství. Téměř nikdo už totiž nevěří, že kapitalismus je možno překonat, i když mnozí uznávají, že kapitalismus je v zásadě nemravný. Je tedy třeba přemýšlet o tom, jak zpochybnit údajnou přirozenost a samozřejmost kapitalismu. Jak zpochybnit, že kapitalismus je výtvorem dějinného determinismu, proti kterému nelze nic dělat. Jestliže Popper mluví o otevřené budoucnosti, je nutno připomenout všem neoliberálům, kteří se ho aspoň u nás tak dovolávali, že potom je otevřená i budoucnost kapitalismu. Budoucnost nemusí být nutně kapitalistická, pokud historický determinismus neplatí, a kdo uznává Poppera, měl by to připustit. U Poppera je ostatně důležitější demokracie než kapitalismus.

Já věřím, že možnost překonat kapitalismus není náboženská víra, a že o této možnosti lze přesvědčit účastníky racionálního diskurzu – jak ho definoval např. Habermas, ale koneckonců i Popper. Je ale nutno si toto přesvědčování ujasnit a hledat nové cesty. Jak věděl Antonio Gramsci, v industriální společnosti závisí substanciální společenská změna nejen na reálných ekonomických podmínkách, ale také - a dnes to platí zvlášť - na vědomí lidí. Kdyby někdo dokázal přesvědčit většinu společnosti, revoluce může začít ještě tento týden. Mám ale dojem, že česká radikální opozice se o něco takového příliš nesnaží.

Masmédia, valná část akademického světa, hvězdy pop-kultury, politici, ti všichni nějakým způsobem přesvědčují společnost, že kapitalismus je nevyhnutelný nebo dokonce že je to nejlepší z možných světů. Věc je ale složitější. Nejde tu jenom o to, že někdo má dost prostředků, aby si zaplatil celospolečenskou manipulaci. Tato všudypřítomná manipulace je špičkou ledovce. Je třeba zaplout ke dnu, abychom objevili kořeny přesvědčení, že kapitalismus je osud, abychom pochopili, proč je tak těžké někoho přesvědčit, že kapitalismus není od pánaboha.

Kapitalismus je vysoce abstraktní systém a s ničím jiným není boj tak těžký jako s ním. Bojujeme s anonymním a celostním systémem, a když se někomu podaří useknout mu jednu hlavu, naroste hned sedm dalších.

Sociální stát na Západě byl vytvořen zásluhou keynesiánství, které kapitalismus chtělo modifikovat a dát mu lidskou tvář. Keynesiánské vlády snižovaly nezaměstnanost pomocí státních zakázek do velkých podniků. Ale tím tyto podniky tak zmohutněly, že se začaly chovat nezávisle na státu. Keynesiánství sociálních demokratů byl paradoxně jedním z hlavních impulsů pro nástup éry nadnárodních koncernů a ekonomické globalizace.

Kapitalismus je skutečná hydra a jako takový je prakticky nepolapitelný. Kdo s ním chce bojovat, nutně potřebuje teorii, jinak jen utíná hlavy a na konci zápasu může mít tato hydra horší podobu než na začátku. Jenom teorie natolik komplexní jako je sám kapitalismus může zasáhnout srdce této hydry. Dnes je situace těžší o to víc, že taková teorie zatím neexistuje.

Marx má v mnohém pravdu, ale jeho dílo je bohužel prodchnuto mentalitou 19. století: jejím scientismem, antropocentrismem, přezíravostí k neevropským kulturám. Marx si také neuvědomil dvojznačnost osvícenství, kterou odhalilo až 20. století, a to zásluhou zakladatelů kritické teorie Adorna a Horkheimera.[1. M. Horkheimer, Th. Adorno, Dialektik der Aufklärung, první vydání 1944. Tato kniha s podtitulem „Filosofické fragmenty“ se stala jedním z pilířů filosofie 20.stol. Kritikové jí vyčítají, že osvícenství se v ní staví do příliš černého světla. Pravda je taková, že touto knihou byla provedena hloubková a nesmlouvavá kritika osvícenství jako pojmového nástroje moci. Ale zároveň je v ní obsažena apologie lidské subjektivity – výtvoru osvícenství - i když to není vidět na první pohled.] Budoucí teorie kapitalismu se s tím bude muset vypořádat.

Kapitalismus je totiž bytostně propojen s osvícenství a v tomto propojení se také skrývá nejhlubší příčina toho, že kapitalismus se jeví jako nejpřirozenější uspořádání světa. Osvícenství tvoří kořeny jeho sebeospravedlnění. Co je potom osvícenství? Osvícenství je velmi zvláštní přístup ke světu. Osvícenství je ze své podstaty dvojznačné, a nelze ho proto hodnotit jednoznačně. Osvícenství je ukázkový příklad dialektiky.

Na jedné straně je takové, že hlásá lidem, aby se osvobodili od všech autorit, které jim linkují cestu životem, a za všech okolností používali vlastní rozum. Přibližně tak to formuloval Kant pět let před Francouzskou revolucí.[2. I. Kant, Beantwortung der Frage: Was ist Aufklärung?, 1784] Mohl bych mluvit dlouho o tom, jak významný a převratný to byl požadavek v tehdejší Evropě, kdy v naprosté většině zemí byla cenzura tisku, kdy běžně docházelo k absurdním soudním procesům, kdy většina lidí četla jenom bibli nebo ani to ne. Bez osvícenství by nikdy nepřišla Francouzská revoluce a s ní deklarace lidských práv.

Ale na druhé straně s sebou osvícenství nese jevy velmi problematické. Podle něho má být všechno na světě racionální, účelné a všechno má sloužit lidskému dobru. Jenže tím se také říká, že všechno ostatní je bezcenné a má se buď přivést k rozumu nebo vyhodit na hnůj, jak to dělali josefinští úředníci s knihami z klášterních knihoven. Pro osvícenství nemá nic hodnotu samo pro sebe - jen kvůli tomu, že existuje - nýbrž musí mít nějaký účel, který se ovšem dá nejlépe změřit pomocí peněžních kalkulací. Vše má být podrobeno jednomu jedinému měřítku, kterým je užitečnost. Všechno je pouze jednotkou v nějakém systému a hodnota každé věci má být odvozována z tohoto systému. Nic už není autonomní. Osvícenský rozum byl konstruktérem centralizovaných států v 18. a 19.stol., které se mocenskými prostředky postaraly o důsledné uplatňování osvícenských hodnot, jakými je užitečnost, výkonnost, uspořádanost.

Bez osvícenství by se kapitalismus nikdy nerozvinul. Jak je patrné, pro jeho rozvinutí měly význam oba momenty osvícenství. Kapitalismus - aspoň ve svém raném stadiu - předpokládal emancipaci od autorit a tedy individualitu, která je schopna vzít věci do svých rukou a začít podnikat. A kapitalismus zároveň předpokládal takový vztah k věcem, zvířatům i lidem, který se zajímá jenom o jejich využitelnost. Osvícenství vytvořilo ontologické podmínky kapitalismu a současně kapitalismus legitimovalo.

Z jaké pozice bylo tehdy možné osvícenství napadnout? Z pozice srdce, jak to dělali romantici? Tím by člověk rezignoval na zlepšení dosti neutěšených poměrů, na odstranění zjevných nespravedlností atd., a smířil se s tím, že lidé slepě poslouchají autority. Osvícenské centralizované státy se postaraly o zvýšení gramotnosti obyvatel nebo o první sociální opatření. První penzijní systém např. zavedl Otto von Bismarck. Kdo by chtěl kritizovat, že lidé se naučili číst a na stará kolena nemusejí chodit po žebrotě? Ve svých počátcích bylo osvícenství takřka nezranitelné a kapitalismus se mohl bez velkých otřesů rozvíjet.

S osvícenstvím nastala doba racionalizace. Vše bylo podřízeno nejvyšší metě osvícenství: funkčnosti, a pod touto hlavičkou začalo nepřetržité bujení racionálních systémů. Jeden se vrstvil přes druhý a postupem doby se vytratila jejich spojitost s realitou. Sociolog Karl Mannheim pak tuto pervertovanou racionalitu nazval formální racionalitou.[3. Srov. K. Mannheim, Man and Society in an Age of Reconstruction, 1940] Je to racionalita ovládající moderní společnost. Tato racionalita sleduje jen a pouze průběh procesu a to, jestli jeho výsledek odpovídá předepsané normě. Substanciální racionalita, ta racionalita, jak říká Mannheim, která se ptá, jaký to má vlastně smysl, se dostala do pozice společenského outsidera. Nikoho to vlastně nezajímá, protože každý chce fungovat a těšit se z výhod, které mu to přináší.

Přebujelá racionalizace vytvořila tak složitou tkáň společnosti, že člověk neví, kdo je. Identita člověka je neustále zpochybňována touto složitostí a nepřehledností životního světa. Niklas Luhmann pak říká jasně: identitu dnes můžeme nalézt jen v diferencích vůči ostatním, a identita proto nemůže být určena positivně.[4. viz N. Luhmann, Funktionen und Folgen formaler Organisation, 1964] V nepřehledné moderní společnosti lidé neznají sami sebe, nejsou schopni se zorientovat a probíjet se k zásadním problémům. Celkem pochopitelně volí tu nejistější cestu: starají se o svůj blahobyt.

Tato složitá společenská tkáň brání v pohledu na základní rozpor celého systému, že totiž osvícenství, které legitimizuje kapitalismus, se nenaplnilo. Lidé nemohou rozvíjet svou individualitu, protože jsou funkčními jednotkami systému, který se řídí formální racionalitou. V systému, kde nikdo nemá příležitost konstituovat svou osobnost, nemůže být o všestranném a svobodném rozvoji člověka ani řeči. Slib osvícenství, že každý bude mít tuto možnost, se očividně nenaplnil. Ale zato se vrchovatou měrou naplnil jiný moment, moment funkcionality. Všechno a všichni mají dnes nějakou funkci v systému, ale nikdo neví, k čemu je to všechno dobré. Kapitalismus je vykastrované osvícenství, které původně chtělo sloužit člověku, ale nakonec člověka zotročilo.

Kapitalismus je nutno zbavit jeho ospravedlnění, jež mu stále dává osvícenství. Je to možné tím, že jasně ukážeme rozpor mezi slibem osvícenství, že každý má mít možnost rozvíjet svou individualitu, a kapitalismem, který toto právo zase bere, protože kapitalismus má v úmyslu rozvíjet ne člověka, nýbrž finance.

Osvícenství je nutno obracet proti systému, i když osvícenství tento systém pomohlo vybudovat. Umění, literatura, poezie, filosofické myšlení by mělo znovu ukázat, jak úžasné bohatství se skrývá v člověku a že toto bohatství v dnešních poměrech zahnívá. Je zapotřebí dát všemi prostředky najevo, že kapitalismus vyprazdňuje lidskou individualitu. Čím jiným než osvícenstvím se chce kapitalismus ospravedlnit?