Jste příslušníkem generace věkově relativně dosti vzdálené jubilantovi. Jaký je Váš vztah k Josefu Zumrovi?

S Josefem Zumrem jsem se osobně seznámil asi před pěti lety. Z jeho textů jsem věděl, že jeho myšlení je pevně usazené a zároveň dosti pestré (zahrnuje český herbartismus i surrealismus a mnoho dalšího) a že vyzrávalo v nejrůznějších zápasech (např. v padesátých letech probojovával rehabilitaci strukturalismu). Spolu s dalšími lidmi své generace zažil zvláštní anomálii způsobenou normalizací – na fakultách a v akademické obci začal znovu působit ve věku, ve kterém zasloužilý profesor pomalu předává obor svým nástupcům. Když jsem na začátku devadesátých studoval filosofii, právě k těmto zralým a přitom novým filosofům z generace mých prarodičů jsem měl nejblíže. Snad to byla naše výsada, že do filosofie nás uváděli právě oni. Ukázali nám, že pravé myšlení se rozvíjí do hloubky a šířky. Nestačí jenom rozebírat a znovu skládat filosofické systémy jako stavebnice. Filosofie je jako košatý strom, pevný svými kořeny, vždy zelený a svěží. Zkrátka byla to filosofie, která nespočívá v pitvání myšlenek, ale spíše ve znovuvytváření jiskřivého přediva, v němž se myšlenka rodí. K filosofii patří také její podhoubí - obrysy doby, její rozechvění i propasti. Každý z této generace filosofů měl samozřejmě jiný důraz, ale tato košatost jim byla společná – jsou to lidé tak odlišných pozic a naturelů jako Milan Machovec, Karel Kosík, Erazim Kohák, Stanislav Sousedík, Jaroslava Pešková, Egon Bondy, či Josef Zumr. (V tom je asi rozdíl mezi touto generací a generací následující, která má sklon spíše ke specializaci a interpretování. Snad by se to dalo říci i tak, že stará generace hledala jablko ze stromu poznání, kdežto střední generace se zaměřila na jeho výklad.)

S Josefem Zumrem jsem se pak sblížil tak, že on sám vynaložil iniciativu, když jsem mu kdysi přinesl jeden článek o Adornovi. Vynaložit iniciativu – to je jeden z jeho rysů. K výše zmíněným rysům je u něho ještě jeden – nejen přemýšlet, psát a přednášet, ale také se starat o praktickou stránku věci, tedy věnovat se tomu, co se jeví jako práce nefilosofická. S něčím takovým jsem se setkal ještě u Milana Machovce. Jenže tento praktický důraz u nich nejspíš není nějaký čistě povahový rys, nýbrž vychází z určitého filosofického myšlení, které se tím dostává do lepšího světla – ano, myslím zlopověstný filosofický materialismus. U Milana Machovce a později u Josefa Zumra jsem si uvědomil, že má svůj étos - je nutno pečovat nejen o duši, ale také o zcela praktické předpoklady filosofie (organizační práce, granty, edice, materiální zázemí), nejen své vlastní, ale i těch druhých, aby se mohli rozvíjet.

Naše diskuse byly překvapující – oba jsme s mírným úžasem zjišťovali, že mladá a stará generace má k sobě v něčem blíž než mladá a střední generace. Jistě, oceňoval jsem jeho přesné historické znalosti české filosofie a mnoha jiných věcí, ale to hlavní bylo v tom, že se jasně stavěl proti současným intelektuálním módám a šablonám (objeví se nějaký dobře znějící pojem jako globalizace, dekonstrukce, uznání, biedermeier nebo v šedesátých letech odcizení, a vše se do něho začne pěchovat jako do pytle) i proti onomu nešťastnému postkomunistickému myšlení, které převrací schémata minulého režimu a vytváří schémata s opačným znaménkem – husitství a Tábor zužuje na ničení kulturních památek, Marxe na „marxismus-leninismus“ atd. On se domníval, že to bude trvat dvě generace, než přijdou lidé opět kritičtí vůči současnosti a jejím modlám. Já mu vykládal, jak jsem se vyvíjel z dítěte listopadové revoluce, které nadšeně zahořelo pro nový režim a pak střízlivělo a chladlo, a naivně jsem si myslel, že tak to bylo u většiny kritických lidí. Jak mne zaskočilo, když mi zcela otevřeně řekl, že on a jeho přátelé, jako například Bohumil Hrabal, mámivým iluzím nepropadli a žádné zklamání tudíž necítí. Co jsem považoval za velký objev, to už on a mnozí další z jeho generace věděli od začátku. Totéž platí o mém vztahu k Marxovi. Myslel jsem, že probojovávám nové cesty, když píšu o nedogmatickém Marxovi, „jak ho u nás neznáme,“ a že všechno, co v tomto směru přinesla šedesátá léta, je zapomenuto. Jenže v Josefu Zumrovi jsem objevil člověka, který se znal se všemi, kteří v šedesátých letech tuto cestu razili, a sám k tomu přispěl.

Zkrátka došlo k nevídanému. Setkali se dva lidé ze dvou věkově vzdálených generací, z nichž si každý myslel, že pouze on a někteří jeho vrstevníci mají kritický poměr k současnému světu, a nikdo z nich nevěřil, že tu je ještě někdo jiný, kdo myslí podobně, protože vše svědčilo proti tomu (věkový rozdíl, jiná generační zkušenost). Ale naše setkání a vzájemné porozumění možná svědčí o tom, že právě tyto dvě generace si jsou souzeny a teprve si to začínají uvědomovat.