Když jsem se ještě na gymnáziu rozhodoval pro vysokoškolské studium filosofie, hrály pro mne texty Karla Kosíka, publikované v literární příloze Práva, velmi významnou roli. Nacházel jsem v nich filosofii neulpívající v katedrové spekulaci, ale schopnou vyslovovat se k aktuálním tématům tohoto světa, včetně politicky zabarvené kritiky socioekonomického pořádku. Jinak řečeno: byla to filosofie angažovaná. Pro mne tedy jediná opravdová, kráčející ve stopách Sókratových jako neodbytný bolehlav lidstva.

Karel Kosík je mezi českými filosofy 20. století rozhodně jeden z mezinárodně nejznámějších a nejuznávanějších. Jeho kniha Dialektika konkrétního (1963) patří ke kultovním textům 60. let a umožňuje nahlédnout do samého nitra a snad i podvědomí tzv. humanistického marxismu. Její kouzlo už ale (na rozdíl třeba od prací Milana Machovce) podle mého názoru vyprchalo a dnes není příliš ke čtení. Co si svou hodnotu podrželo, to jsou naproti tomu některé kratší Kosíkovy texty, zejména ty shromážděné ve svazku Století Markéty Samsové (1993), ale i v Předpotopních úvahách (1997). Kosík si během doby vypracoval osobitý, literárně velmi přitažlivý styl, pro nějž je typická snaha jakoby odvozovat myšlenky z jazyka, přesněji řečeno ze slov; slova na sebe ve víru historie nabalují různé viditelné i skryté významy, jež pak filosof v jakémsi až psychoterapeutickém aktu odkrývá a nasloucháním řeči se dobírá pravdy, překonávající pouhé mínění davu. Mínění ulpívá na nereflektovaném přejímání slovníku médií, která však nehovoří v pravém slova smyslu, nýbrž jen reprodukují konejšivý i výhružný hlas držitelů moci.

Myslím, že Kosík touto svou poetikou, jež je zjevně inspirována myšlením Martina Heideggera po tzv. obratu, překládá do jiné, snad poněkud matoucí podoby to, co klasický marxismus označoval termíny “ideologie”, “falešné vědomí”, “vědecký názor” apod. Někdy se nemohu zbavit dojmu, že celým Kosíkovým myšlením po jeho návratu z nuceného mlčení, kam jej normalizační moc uvrhla po roce 1968, proniká snaha nevypadat jako marxista – ačkoliv Kosík nade vší pochybnost v jádru marxistou zůstává.

Samotný pojem marxismus sice může znamenat mnohé, nicméně za jeho klíčové rysy můžeme považovat 1) ve světském humanismu založenou kritiku kapitalistického systému v jeho klíčových vlastnostech, jež má být zároveň východiskem pro 2) nápravu cestou revoluce, tj. radikální akce na záchranu světa před destruktivními silami; ať už se marxisté k těmto prvkům otevřeně hlásí nebo ne, faktem zůstává, že jaksi strukturálně jsou bez nich jejich koncepce nemyslitelné a zbavené své hybné síly.

U Kosíka můžeme velmi dobře sledovat, jak přes užívání mýtopoetických pojmů typu “oběť”, “hrdinství”, “záchrana”, “polis”, “Otevřeno” atd., zůstávají klíčové body stále stejné: lid je opravdovým nositelem moci, kterou na jeho úkor uchvacují představitelé planetárního velkokapitalismu; sám lid je své nejvlastnější povaze, již charakterizuje hlavně imaginace, odcizen, protože žije v médii šířeném falešném vědění o sobě a o zdrojích moci, a stává se davem, lůzou. Řešení je pouze v překonání systému řízeného anonymním globálním diktátem, jakousi slepou logikou neautenticity, ničivého růstu a nestoudné ziskuchtivosti.

Zásadní otázka v kauze Kosík zní: proč popisovat svět mýtopoetickým způsobem a nedělat prostě “poctivý marxismus”? Není Kosíkův postoj nějak podivně rozpolcený? Nehledá vlastně cestu, jak uniknout ven z marxismu, a přitom v něm zůstat, a nepřipomíná tak psa chytajícího vlastní oháňku?

Při vší úctě ke Kosíkově myšlení jako silnému zdroji inspirace (zejména ovšem literární) si myslím, že nepominutelným faktorem jeho pozdního tvůrčího období je zklamání a zatrpklost. Kosík patřil v 50. letech k tvrdému jádru prorežimního marxismu, od jejich konce však směřoval k reformní, humanizující vizi. Jejím základem byl názor, že konkrétní podoba budování socialismu, jak ji nacházel v sovětském bloku, není adekvátním vyjádřením kanonických Marxových intencí a že právě z těchto pozic je ji třeba kritizovat. Reformní proces pražského jara měl být vlastně pravdou marxismu, měl tváří v tvář všem nesrovnalostem ukázat, že učení je správné, jen je třeba je oportunisticky nepřekrucovat ve prospěch vlastní moci a důsledně sledovat jeho fundamentální myšlenky. Ale reformní proces byl přetržen bratrskými tanky a pravda, kterou měl vyjevit, se zase skryla. Vpád vojsk Varšavské smlouvy nebyl tedy v prvé řadě potlačením národní suverenity a demokracie: byl hlavně znemožněním potvrzení pravdy, kterou chtěli mít opravdoví, “autenticky věřící” marxisté. Vůli lidu, o níž byli přesvědčeni, že jejich pravdu odkryje, potlačila barbarská moc.

Odtud plyne pro Kosíkovu filosofii tragický následek. Místo, aby se vážně vzala do úvahy otázka, zda v samotných základech učení není něco špatně (což snad Kosík nějak tuší a i takto lze chápat některé jeho pojmy, zjevně se vymykající tradici ateistického humanismu), proniká do Kosíkových textů mechanický a dalo by se říci ideologický odraz prohraného politického konfliktu: motiv vnějšího nepřítele, velkého, mocného a nestoudného, mytologizovaného do různých forem absolutně temného ONI, který drtí nás slabé, malé, avšak v pravdě žijící a “morálně vítězící”. (Jak víme od Haška, Kosíkova oblíbence – “morálně zvítězit” prostě znamená “dostat přes držku” a neumět to zrovna patřičně oplatit.)

Místo racionální analýzy, která by kořeny selhání uměla hledat především v důsledné sebereflexi a v odvaze přehodnotit teoretické koncepty, jež selhaly při setkání s realitou, utíká Kosík právě od této reality kamsi do říše pravdy vítězné, a místo skutečné filosofie se upíná ke kvazináboženskému jádru marxistické vize, vyjádřenému již zmiňovaným heideggeriánským slovníkem. Jeho myšlení se v podstatě mění v soukromou bohoslužbu, při které z transcendentních výšin Idejí neomylně hodnotí svět, často za nesnesitelného moralizování. Aniž by přitom dokázal říct, jakému bohu vlastně slouží. Jediné, čeho dociluje, je to, že mocná, leč přesto jaksi křehká Pravda, která se měla v roce 1968 zjevit, a která i po roce 1989 zůstala díky restauraci kapitalismu “v exilu”, je nadále skryta před znesvěcujícími zraky doby; a tím pádem zůstává nevystavena následující otázce a pochybnosti: byla kdy vůbec nějaká?

Kniha Poslední eseje shromažďuje opravdu poslední, tedy nejpozdější Kosíkovy texty. Všechny negativní rysy jeho myšlení, které jsem se právě pokusil zkratkovitě diagnostikovat, zde na rozdíl od dvou dřívějších knih už bohužel převažují nad tím pozitivním, čím Kosík vždy vynikal: schopností pronikavé mikrosondy, jazykovou kreativitou, myslitelskou nesmiřitelností a v tomto slova smyslu i pravdivostí. To vše zde zůstává ve stínu prohlubující se zatrpklosti, pramenící snad z pocitu nedocenění, ale hlavně – troufnu si soudit – z vlastního filosofického selhání, resp. neschopnosti adekvátně odpovědět na události posledních desetiletí. Jsou to doslova poslední eseje – eseje filosofa na konci sil, kdy již nemá co říct, ačkoliv cítí, že něco říct je opravdu zapotřebí.

Ale měl aspoň odvahu vstát, jít na “agoru” a hlasitě protestovat proti tomu, co se děje. Navzdory neadekvátnosti filosofického vyjádření si myslím, že hlavní Kosíkova intuice, kterou stručně a skromně označoval jako kritické myšlení, byla správná a že minimálně jeho jazykové mistrovství vneslo do nejedné hloubavější duše chuť v protestu nějak pokračovat. Kosíkovo ztroskotání by mělo být především pobídnutím k tomu ukázat, že filosofie na konci sil není. Romantické tušení pravdy a spravedlnosti, které v nás Kosíkovy texty vzbuzují, si žádá racionální pokračování v podobě důkladné analýzy systému. Potřebujeme napsat Kapitál pro 21. století. Karlu Kosíkovi se to nepodařilo. Neměl na to již dostatek sil a je asi trochu nefér mu to vyčítat. Patří mu minimálně dík za uchování jiskry, z níž snad jednou vzejde plamen se silou svítit a hřát.