Vassili Gondicasovi,

ztělesněné soudnosti

Může se zdát pozoruhodné, že se ještě pořád diskutuje o racionalitě současného kapitalismu v době, kdy je ve Francii oficiálně tři a půl milionu lidí a ve všech zemích EU dohromady více než 10% práceschopných lidí bez zaměstnání, a kdy evropské vlády čelí této situaci deflačními opatřeními jako je snižování deficitu státního rozpočtu. Tato věc se stává méně pozoruhodnou, nebo spíše to pozoruhodné na ní se přesouvá jinam, když vezmeme v úvahu neuvěřitelnou ideologickou regresi, kterou trpí západní společnosti už skoro dvacet let. Nejde jen o to, že by se diskutovaly nebo popíraly věci, které už bylo možné z dobrých důvodů považovat za zajištěné poznatky, jako je zničující kritika akademické národohospodářské nauky, kterou vypracovala v letech 1930 až 1965 cambridgeská škola (Sraffa, Robinson, Kahn, Keynes, Kalecki, Shackle, Kaldor, Pasinetti atd.). Odpovídá se na ně prostě mlčením nebo zapomenutím, zatímco dění je určováno objevy neslýchané naivity jako je “ekonomika nabídky” nebo “monetarismus” a heroldové neoliberalismu prezentují své absurdity jako příkazy zdravého lidského rozumu, přičemž absolutní svoboda pohybu kapitálu ruinuje skoro ve všech zemích celá výrobn í odvětví a světové hospodářství se proměňuje v globální kasino.

Tato regrese se neomezuje jen na ekonomii. Převládá také v oblasti politické teorie (“reprezentativní demokracie” jako něco nepopíratelného, o čem už není třeba diskutovat, a to právě v okamžiku, kdy ve všech zemích, v nichž má za sebou určité dějiny, má stále horší a horší pověst) a zcela obecně v humanitních vědách, o čemž svědčí, abychom uvedli pouze jediný příklad, scientistická a pozitivistická ofenzíva proti psychoanalýze, která vyvrcho lila v posledních patnácti letech ve Spojených státech.

Historicko-společenské pozadí této regrese lze rozeznat na první pohled. Regrese doprovází reakci, která se dala na pochod koncem sedmdesátých let a jejíž hnací silou ve Francii byli hlavně “socialisté”. Zatím nejsou vidět žádné příznaky jejího konce - kromě sebezničení, k němuž tento nový kurs kapitalismu dospěje v blíže neurčené, vzdálené budoucnosti. Ale ani tato vyhlídka není nijak útěšná, protože ve hře je při ní mnohem víc než sebevražda kapitalismu, jak mimo jiné ukazuje celosvětové ničení životního prostředí. O to naléhavějším úkolem je kritická analýza současného vývoje. Ta ovšem není vlastním předmětem tohoto textu.

Kapitalismus je prvním společenským řádem, který plodí ideologii, v jejímž důsledku má být “racionální”. Jiné druhy společenských institucí se opíraly o mytickou, náboženskou nebo tradiční legitimizaci. V tomto případě se tvrdí, že existuje “racionální” legitimizace. Toto kritérium být racionální (a nikoli posvěcen zkušeností nebo t radicí, založen hrdiny nebo bohy atd.) je samozřejmě poprvé instituováno samotným kapitalismem; přitom bylo vyvoláno zdání, jako by skutečnost, že bylo instituováno teprve před velmi krátkou dobou, toto kritérium nijak nerelativizovala, ale právě z toho důvodu je činila nenapadnutelným. Pokud se člověk na tím jen trochu zamyslí, nemůže se vyhnout tomu, aby si položil otázku: co je vlastně racionalita a o jakou racionalitu jde? Kapitalismus by se mohl odvolat na jistý hegelianismus: rozum je jednání, které o dpovídá cíli, jak říkal starý Marxův mistr. Kritériem racionality by tak byl soulad jednání s jeho cílem. To nás přivádí k otázce: jak je to tedy zařízeno s racionalitou samotného cíle? Tato na prostředky omezená racionalita, kterou Marx Weber podivně nazv al Zweckrationalität , účelová racionalita, tj. racionalita ve vztahu k cíli přijímanému jako všeobecně platný, nemá zřejmě sama o sobě žádnou hodnotu. Volba nejlepšího jedu k zabití vlastního manžela, nebo volba nejsilnější vodíkové bomby ke zkáze milionů lidí, zvětšuje v důsledku sobě vlastní “racionality” hrůzu, kterou v nás vyvolává nejen sledovaný cíl, ale také prostředky, které umožnily, aby cíl byl dosažen s maximální efektivitou. Kapitalistická ideologie ovšem ve svých neblahosklonnějších okamžicích tvrdí, že je schopna udat cíl “racionality”, kterým je “blahobyt”. Její zvláštnost ale spočívá v tom, že ztotožňuje tento blahobyt s ekonomickým maximem - nebo optimem, resp. tvrdí, že blahobyt je nutným nebo vysoce pravděpodobným důsledkem uskutečnění to h oto maxima nebo optima. Tak se racionalita přímo nebo nepřímo redukuje na “ekonomickou” racionalitu a ta je dále definována čistě kvantitativním způsobem jako maximalizace/minimalizace - maximalizace “produktu” a minimalizace “nákladů”. Systém samozřejmě s ám rozhoduje o tom, co je produkt - a jak bude hodnocen -, stejně jako o tom, co má být započítáno do nákladů a jak mají být vysoké.

Nezapomínejme, že relativita konečného zdůvodnění jakékoli kultury je známa přinejmenším od Maxe Webera, abychom se nevraceli až k Hérodotovi. Každá společnost si vytváří jak svou instituci, tak její “legitimizaci”. Tato legitimizace, nevhodný, západní, přímo na nějakou “racionalizaci” odkazující pojem, je skoro vždy implicitní. Co víc, je “tautologická”; ustanovení Starého zákona nebo Koránu mají své “ospravedlnění” přímo v tom, co tvrdí - že “není jiného Boha kromě Boha” a že ony samy ztělesňují jeho slovo a vůli. V jiných případech - v archaických společnostech - spočívá toto ospravedlnění ve skutečnosti, že ony samy poch á zejí od předků, které je třeba uctívat způsobem předepsaným institucí. Stejně tautologická je “legitimizace” kapitalismu pomocí racionality: kdo se uvnitř této společnosti odváží povstat proti “racionalitě”, snad s výjimkou nějakého básníka nebo mystika?

Koloběh [Zirkel] instituce je samozřejmě pouze jevovou formou koloběhu tvorby [Schöpfung]. Instituce může obstát pouze tehdy, když její existenci zajišťuje tvorba, a hrubé násilí je všeobecně schopno plnit tuto úlohu jen po krátké období. Mimochodem řečeno, je třeba se zeptat, jak má s ohledem na to vypadat autonomní společnost, tedy společnost, která je schopna explicitně a s jasným vědomím zpochybňovat své vlastní instituce. V jistém smyslu samozřejmě nebude schopna z tohoto koloběhu uniknout. Jako “hod n otu” ustanoví kolektivní sociální autonomii. Určitě bude později schopna ospravedlnit svou existenci svými díly, mimo jiné antropologickým typem autonomního individua, který vytvoří. Ale i pozitivní hodnocení těchto děl bude nadále záviset na kritériích, o becněji řečeno na imaginárních společenských významech, které sama ustavila. Uvádím to jen na připomenutí, že v konečném důsledku žádná společnost nemůže nalézt své ospravedlnění mimo sebe sama. Z tohoto koloběhu nelze vystoupit, a proto nemůže podobné vy stoupení poskytnout ani základ pro kritiku kapitalismu.

V poslední době zjišťujeme, že služební ideologové se mezitím vzdali nároku na ospravedlnění nebo legitimizaci systému; odkazují prostě na zhroucení “reálného socialismu” - jako kdyby činy Landrua mohly ospravedlňovat činy Staviského - a na číselné údaje o “růstu”, pokud k němu vůbec někde dochází. Dřív byli odvážnější, když ještě psali pojednání o Welfare Economics , ekonomii blahobytu. V každém případě žalostný stav někdejších kritiků kapitalismu z povolání (“marxistů”, nebo takzvaných “marxistů”) usnadňuje těmto ideologům, aby v plném souladu s duchem času nechali padnout jakýkoli nárok na serióznost.

Naše kritika bude v každém případě postupovat v zásadě imanentně: pokusí se ukázat, že v teoretické rovině postrádají konstrukty akademické ekonomie vzájemnou souvislost nebo jsou nesmyslné, nebo že platí jen pro fiktivní svět; a že v empirické rovině skutečné fungování kapitalistické ekonomiky má jen málo co dělat s výroky “teorie”. Vyjádřeno jinak, na š e kritika kapitalismu bude vycházet z jeho vlastních kritérií. Diskuse se člení na čtyři části:

• historicko-společenská zvláštnost a relativita kapitalistické instituce; teoretická ideologie kapitalistické ekonomiky; skutečná realita kapitalistické ekonomik y;* faktory výkonnosti kapitalistické společnosti a její historicko-společenské “setrvačnosti”.

Historicko-společenská zvláštnost a relativita kapitalistické instituce

Pro každého, kdo pozoruje dějiny v přehledu, je nápadným rysem kapitalismu ve srovnání s jinými historicko-společenskými životními formami samozřejmě postavení ekonomiky - produkce a konzumu, ale ještě více ekonomických “kritérií” - jako ústředního místa a nejvyšší hodnoty společenského života. Jedním z důsledků toho je vytvoření kapitalismu vlastního společenského “produktu”. Stručně řečeno, všechny lidské činnosti a jejich výsledky se v poslední instanci nazírají více nebo méně jako ekonomické činnosti a produkty, nebo přinejmenším jako činnosti a produkty podstatně určované a hodnocené je j ich ekonomickou dimenzí. Není ani nutno dodávat, že toto hodnocení probíhá výlučně v peněžních pojmech.

Tento aspekt je otevřeně přiznáván od konce 17. století, pokud ne ještě dříve. Ospravedlňování moderní lhostejnosti k politice a veřejným záležitostem se opírá o ekonomické zájmy jako ústřední a stěžejní bod moderního člověka. Saint-Simon stejně tak jako Comte velebili “ industriální” nebo “pozitivní ” století. Marx napsal ve svých “Ekonomicko-filosofických rukopisech” z roku 1844 krásné a výstižné stránky o přeměně všech hodnot na peníze, které se od dobového mínění odlišují méně svým obsahem (viz Balzac), jako prudkostí kritiky. Je však příznačné, že tehdy ještě zřetelně existující vědomí dějinnosti tohoto fenoménu se rychle vytratilo u apologetů nového systému, kteří pocházeli především z řad ekonomů. Toto vymizení přijalo formu glorifikace kapitalismu představovaného jako ekonomicky “racionální” systém, jehož příchod znamená vítězství rozumu v dějinách a odsoudilo všechny dřívější systémy do vyhnanství v temnotách “gotických” (abychom sáhli po starším Si?yesově výrazu) nebo primitivních dob. Příchod kapitalismu do dějin se stal pod jejich pery epifanií rozumu a už proto mu zaručoval nedozírnou budoucnost., Jak psal Marx, “byly dějiny pro sebe, ale už nejsou”.

Když pomyslíme na ideologickou výhodnost tohoto stanoviska, je s podivem, ale možná také ne, že ekonomové od Ricarda až do dnešních dnů popírají historičnost kapitalismu. Ekonomie a její předmět se glorifikuje jako “čistá logika volby ” nebo jako zkoumání “ alokace omezených prostředků k realizaci neomezených účelů” (Robbins). Jako by mohla být volba ve svých kritériích a předmětech zcela nezávislá na historicko-společenské formě, v níž se vykonává, a jako by tato volba dopadala pouze na ekonomiku (resp. jako by si mohla podřídit všechny lidské činnosti, a jako by muselo všude docházet k nějakým volbám - od strategie až po chirurgii). Tento nešvar se poslední dobou vzmohl natolik, že skoro všude (od vzdělávání až po trestní řízení) rozkvétají “ekonomik y ” a iluze, že všechno se dá vykalkulovat ekonomicky. Je zřejmé, že v této perspektivě by se “argumentace” hospodářské vědy (tento výraz budu napříště psát kvůli jednoduchosti bez uvozovek) měla právem aplikovat fakticky na všechny společnosti, které kdy e xistovaly nebo budou existovat.

V jiné formě tyto ideje nastoupily na scénu pod perem F. von Hayeka. Kapitalistická společnost prokázala své přednosti - svou převahu - prostřednictvím darwinovské selekce. Jedině ona se ukázala schopna přežití v boji s jinými společenskými systémy. Nehledě na absurditu přenášení darwinovského schématu na dějinné společenské formy a na nové vydání klasického klamného úsudku (přežití nejschopnějšího je přežití nejschopnějšího přežití; ten, kdo panuje, tím prostě prokazuje, že je nejsilnější v tom nejnepokrytějším a nejbrutálnějším smyslu slova a nikoli nejlepší nebo “nejracionálnější” - náš “antimetafyzik” se zde projevuje jako hegelián nejvulgárnějšího druhu) víme, že se věci neodehrávaly tímto způsobem. To, co se dělo v 16., 17. a 18. století, nebyla soutěž mezi neomezeným počtem systémů, z níž by jako vítěz vyšel kapitalismus, ale záhadná synergie celé řady faktorů, jejichž vzájemné působení vedlo ke společnému výsledku. Že později společnost s vysoce vyvinutou technologií mohla demonstrovat svoji převahu vyhubením indiánských kmenů a národů, tasmánského nebo australského původního obyvatelstva a podrobením mnoha dalších, nepředstavuje žádnou velkou hádanku.

Nebude ani potřebné uvádět zde příklady a vypočítávat studie, které ukazují, že lidské dějiny se skoro celé odehrávaly v systémech, v nichž ekonomická “efektivita”, maximalizace produktu atd. v žádném případě nebyla ústředním vztažným bodem společenských činností. Ne že by tyto společnosti byly ve skutečnosti “iracionáln í ” co do organizace své práce a svých výrobních vztahů. Společenský život byl prostě - na dané technologické úrovni - naplňován skoro neustále jinými zaměstnáními než zvyšováním “produktivity” práce, technickými vynálezy, nebo změnami pracovních metod a vý r obních vztahů. Tyto oblasti společenského činění byly přiřazeny nebo podřízeny jiným oblastem, trvale chápaným jako ztělesnění vlastního smyslu lidského života, a především, nebyly odděleny jako “výroba” nebo “ekonomika”. Toto oddělení se stalo skutečností až mnohem později, a v podstatě bylo nastoleno současně s kapitalismem, jeho prostřednictvím a pro něj. Mělo by stačit připomenut práce Ruth Benedictové o severoamerických indiánech, Margaret Meadové o pacifických společnostech, Gregoryho Batesona o Bali atd., nebo, abychom nezapomněli, práce Pierra Clastrese o kmenech Tupí a Guaraní a Jacquese Lizota o kmeni Yanomaní.V nedávné době tyto otázky přesvědčivým způsobem shrnul Marshall Sahlins (“Stone Age Economics”). Ostatně vůbec nejde pouze o “primitivy”. K e srovnatelným závěrům vedla také zkoumání ekonomiky antického Řecka stejně tak, jako analýza středověkých společností.

Všechny práce věnované nástupu kapitalismu v západní Evropě dokládají zřetelně historickou “kontingentnost” tohoto procesu, když pomineme jejich imanentní vypovídací sílu. Tak je tomu u Maxe Webera, Wernera Sombarta, Richarda Tawneyho atd. Dokonce i pro člověka, který byl natolik přesvědčen o “historické nevyhnutelnosti” obecně a nevyhnutelnosti kapitalismu zvlášť jako Karl Marx, je vzn i k kapitalismu nemyslitelný bez toho, co právem nazval počáteční akumulací, a jehož podmíněnost faktory, které v sobě nemají nic “ekonomického” a za nic nevděčí “trhu”, zvláště soukromými a státními formami vydírání, podvodu a násilí, popsal do takových po d robností (v kapitolách XXVI až XXXII prvního dílu Kapitálu). Srovnatelnou práci týkající se kratšího a vzdálenějšího časového období vykonal mistrovským způsobem Karl Polanyi v díle “The Great Transformation”.

Než pokročíme dál, stojí před námi otázka, jak uspokojivě charakterizovat kapitalistický systém. Přinejmenším od Marxe je známo,že specifická svébytnost kapitalismu nespočívá v prosté akumulaci bohatství. Vytváření pokladů bylo praktikováno v mnoha historických společnostech a stejně tak jsou známy pokusy majitelů velkých pozemků o velkoplošné zemědělské hospodářství pomocí otrocké práce (zvlášť v našem sousedství, v Římské říši). Samotná maximalizace (bohatství, produkce) však k charakterizování kapitalismu nestačí. Jádro věci postihl Marx, když ro z poznal, že určujícím rysem kapitalismu je akumulace výrobních sil ve spojení se systematickými převraty ve výrobních a pracovních procesech a tím, co nazval “metodické uplatňování vědy ve výrobním procesu ”. Rozhodujícím prvkem není akumulace jako taková, ale neustálé převraty výrobních procesů zaměřené na zvětšování produktu a snižování nákladů. V něm je obsažena také podstata toho, co měl později Max Weber nazvat “racionalizací”, která má podle jeho přiléhavého hodnocení za kapitalismu tendenci k tomu, a b y si podrobila všechny sféry společenského života, zejména rozšiřováním oblasti vypočitatelnosti. Georg Lukács doplnil Marxovy a Weberovy názory o důležité analýzy zvěcnění, kterému působením kapitalismu podléhá celý společenský život.

Proč “racionalizace”? Tak jako všechny historické výtvory, je i převládnutí úsilí o “racionalizaci” v podstatě “libovolné”; nejsme ji schopni odvodit nebo vyrobit z něčeho jiného. Můžeme ji však blíže popsat tím, že ji uvedeme do vztahu s něčím známějším a důvěrnějším, co už se objevilo v jiné formě v jiných společenských formacích: k touze po kontrole. Tímto způsobem můžeme především vytvořit vazbu s jedním ze základních rysů individuální psychiky – úsilím o všemohoucnost. Tato touha, toto puzení po kontrole není ovšem samo o sobě nijak výlučně a specificky kapitalistické, setkáváme se s ním například v těch společenských řádech, která jsou zaměřeny na výboje. Můžeme si zjednat bližší pohled na specifičnost kapitalismu, pokud vezmeme v úvahu dva jeho bytostné znaky. Na jedné straně není toto puzení po kontrole zaměřeno pouze na prosté “vnější” dobytí, ale stejně tak a možná ještě víc míří na celek společnosti. Projevuje se nejen v produkci, ale také v konzumu, nejen v ekonomice, ale také ve vzdělávání, právu, politice atd. By l o omylem – omylem marxismu – považovat tato rozšíření za “sekundární” nebo instrumentální ve vztahu k domněle prvořadé kontrole produkce a ekonomiky. Je to tentýž společensky imaginární význam, který se dál a dál zmocňuje společenských sfér. Že “začíná” p r odukcí, není jistě náhodné: právě v produkci umožňují technické změny poprvé racionalizaci jako formu panství. Ale produkce na to nemá žádný monopol. V letech 1597 až 1607 stanovil Mořic Nasavský, princ oranžský a místodržící Spojených provincií nizozemsk ý ch za pomoci svých bratrů Viléma-Ludvíka a Jana standardní pravidla pro zacházení s mušketou. Zahrnují přibližně čtyřicet přesných pohybů rukou, které museli mušketýři provádět ve stanoveném pořadí a v pevném a jednotném rytmu pro celou rotu. Tato pravidl a pak sepsal Jacob de Gheyn v “Učebnici zacházení se zbraněmi” vydané v Amsterodamu roku 1607, která se okamžitě rozšířila po celé Evropě a na rozkaz cara byla přeložena také do ruštiny, ačkoli Rusko bylo prakticky negramotné. Na druhé straně, aby se toto puzení po kontrole prosadilo, nachází si samozřejmě nové prostředky, a to prostředky zvláštního – “racionálního”, tj. “ekonomického” druhu. Těmito prostředky už není magie nebo vítězství v bitvě, ale právě racionalizace, která zde nabývá určitý a naprost o specifický obsah: obsah maximalizace/minimalizace. tj. extremizace, čímž razíme nový pojem vycházející z matematiky (maximum a minimum jsou dva případy extrému). Nahlížíme-li tato fakta ve vzájemné souvislosti, můžeme vymezit ústřední společensky imaginá r ní význam kapitalismu jako puzení po neohraničeném rozšiřování “racionální kontroly”. Výraz v uvozovkách podrobněji vysvětlím níže.

Toto bezmezné rozšiřování racionální kontroly přichází ruka v ruce s řadou dalších historicko-společenských pohybů a ztělesňuje se v nich. Nepůjdu zde tak daleko, abych mluvil o důsledcích kapitalismu (například o urbanizaci a změnách ve vnější tvářnosti měst), budu ale mluvit o faktorech, jejichž přítomnost se stala základním předpokladem jeho uskutečnění a vývoje:

• enormní urychlení technických přeměn jako historický fenomén nového druhu (toto tvrzení je sice banální, ale je třeba se ho přidržet). Toto urychlení bylo neseno rozvojem věd, který začal už před renesancí, ale teprve v jejím průběhu dostal zřetelné obrysy. V současnosti se proměnil v autonomní pohyb technovědy. Vyzvednout je třeba jeden typický znak vývoje technik: je zaměřen především na omezování úlohy člověka v produkci, ba až na jeho úplné vyřazení. Tento trend má zcela zřejmý smysl vzhledem k tomu, že člověk je nejobtížněji kontrolovatelným prvkem, současně ale vede k iracionalitám jiného druhu (např. selhání technických systémů může mít zhoubné následky); vznik a upevňování moderního státu. Vývoj kapitalismu v západní Evropě jde ruku v ruce s vytvářením absolutistického státu, který kapitalismus v mnoha ohledech podporuje a usnadňuje jeho prosazení. Tento centralizovaný stát se současně byrokratizuje, tj. byrokratická hierarchie se svým “správným řádem” nastupuje na místo více méně chaotického zmatku feudální d o by. Tato byrokratizace státu a armády se stává předobrazem organizace vznikajících kapitalistických podniků; v nejdůležitějších případech (Anglie, Francie, Nizozemí…) probíhá vytváření moderního státu souběžně s vytvářením moderních národů. Vzniká tak národní prostor, který má zásadní význam pro první vývojovou fázi kapitalismu jak z ekonomického hlediska (ochrana národních a koloniálních trhů, státní zakázky), tak z hlediska právního (sjednocení práva a s ním souvisejících institutů); uskutečňuje se značná antropologická proměna. Ekonomické podněty vytlačují, více-méně donucením, všechny ostatní. Z člověka se stává homo oeconomicus, tj. homo computans . “Vnitřní čas” je odstraněn hodinovým časem, který platí pro všechny. Ústředními postavami se stávají schumpeterovský podnikatelský typ, resp. spekulant. Různá povolání více-méně přebírají mentalitu počítání a honby za ziskem. Současně vzniká a rozvíjí se proletářská sociální psychologie, pro níž je charakteristická solidarita, odmítání existujícího řádu a odp o r vůči němu, a která se po skoro dvě stě let protiví vládnoucí mentalitě a určuje průběh sociálního konfliktu; především ale kapitalismus vzniká a rozvíjí se ve společnosti, v níž je od samého začátku přítomen konflikt, nebo přesněji řečeno, zpochybňování stávajícího řádu. Na začátku se projevuje v úsilí protoburžoasie o nezávislost komunit, až se nakonec toto zpochybňování projeví v převzetí antického hnutí za autonomii v podmínkách západní Evropy a pak se rozvíjí v podobě demokratického dělnického hnutí. Pokrokům kapitalismu už od jejich výchozího stadia nelze porozumět bez této interní kritiky, která, jak dále uvidíme, byla rozhodující podmínkou jeho vlastního vývojového procesu.

Teoretická ideologie kapitalistické ekonomiky

To, co dnes prochází jako “h ospodářská věda”, už bylo tolikrát předmětem zničující kritiky a má tak malý vztah k realitě, že pokud se těmito “teoriemi” vůbec zabýváme, může to vypadat stejně anachronicky a neplodně, jako pobízet bičem mrtvou herku. Přesto se zdá být vhodné uvést jej i ch stručný souhrn, a to nejen kvůli už zmíněné ideologické regresi, která dnes dosahuje takových rozměrů, ale zejména proto, že se zbytky těchto “teorií” ještě stále motají v tolika pomatených hlavách, a to nejen v hlavách novinářů.

Nejdřív zde byla klasická politická ekonomie, která fakticky skončila s Marxem. Jak on sám poznamenal: co bylo u jeho klasických předchůdců ještě úsilím o seriózní analýzu nově vzniklé sociální reality, změnilo se v rukou Smithových a Ricardových epigonů rychle v podnik na obr a nu a velebení nového systému. Po fázi hrubé apologetiky na sebe politická ekonomie bere matematický háv, což jí umožňuje vznést nárok na “vědeckost”. Ideologický charakter nové vědy však prozrazuje její tvrdošíjná snaha vykreslovat systém současně jako ne v yhnutelný a optimální. Jak je snadno vidět, stačila by jedna z těchto dvou vlastností; pokud to, co je nevyhnutelné, má být současně optimální, musí člověk zpozornět. Omezíme se zde na to, že uvedeme některé základní postuláty této ideologie a ukážeme, ja k jsou bezvýznamné resp. vzdálené skutečnosti.

Všemu ostatnímu předchází představa o oddělitelnosti , která vede k oddělenému připisování [výsledků nebo důsledků]. Přitom podobně jako všechny společenské subsystémy, není subsystém ekonomiky diskrétní ani spojitý, přičemž zde tyto oba pojmy samozřejmě používáme v metaforickém smyslu. Ekonomické činnosti individua nebo podniku lze jistě lokalizovat a identifikovat jako izolované jednotky, ale jejich jednání se v každém myslitelném ohledu neustále proplétá s j e dnáním nekonečného počtu jiných individuí a podniků, a to nejrůznějšími způsoby, které se navzájem nedají striktně oddělit. Firma přijímá rozhodnutí v závislosti na “všeobecném názorovém klimatu” a její rozhodnutí, pokud mají nějaký dosah, toto klima mění . Její jednání bez jejího vlastního úmyslu nebo vědomí usnadní život a jednání jiným firmám (externí úspory), nebo jim ho naopak ztíží (zvětšení externích výdajů), a naopak firma sama začne pociťovat pozitivní nebo negativní vlivy chování jiných firem a da l ších faktorů společenského života. Připisování nějakého ekonomického výsledku jedné firmě je čistě věcí konvence a libovůle; děje se v hranicích vytyčených zákonem (soukromé vlastnictví), konvencí nebo zvyklostí. Stejně libovolné je připisovat výnos tomu či jinému produkčnímu faktoru, “kapitálu” nebo “práci”. Kapitál (chápaný jako vyrobené produkční prostředky) a práce přispívají k výsledku produkce, aniž by se dal s výjimkou nejtriviálnějších případů, pokud vůbec, navzájem oddělit přínos jednoho a druhého . Totéž platí uvnitř továrny pro různá oddělení a dílny. A totéž platí stejným způsobem také pro “výsledek práce” každého jednotlivce. Nikdo by nemohl vykonat to, co činí, bez synergie společnosti, k níž patří, a bez působení uplynulých dějin, které jsou u l oženy v jeho myšlení a činění. Toto působení chápala klasická politická ekonomie mlčky jako “bezplatné dary historie”, i když má zřejmé a hmatatelné dopady, jak například zjišťujeme, když porovnáváme průmyslovou produktivitu evropského obyvatelstva a obyv a telstva předkapitalistických zemí. Sociální produkt je produktem společenství, jehož hranice jsou v neustálém pohybu. Představa individuálního produktu je dědictvím právní konvence/instituce vzniklé někdejším zavedením “soukromého vlastnictví” pozemků a půdy. Tyto představy o oddělitelnosti obecně a odděleném přičítání zvlášť jsou mlčenlivými předpoklady postulátů ekonomické teorie.

Prvním z těchto postulátů je explicitní nebo implicitní, někdy také v umírněných formách vyjadřovaný postulát homo oeconomicus , který se vztahuje nejen na jednotlivce, ale také na organizace (podniky, stát – i když se zdá, že pro stát nějakým divem neplatí postulát racionality, který má charakterizovat všechny ostatní aktéry hospodářského života, snad proto, že politické faktory působí rušivě). Skutečnost, že tyto kolektivní korporace vytvářejí specifické způsoby chování, “racionality” a především iracionality, teoretiky nijak zvlášť neznepokojuje. Zmíněný ekonomický člověk není ničím jiným, než dokonalým počtářem. Chová se jak o počítač, který v každém okamžiku maximalizuje/minimalizuje výsledky svého jednání. Bylo by snadné vykreslovat pro obveselení čtenáře logické důsledky této fikce: například jak se ráno po probuzení, ale předtím než vstane, bezděky probírá několika miliard a mi možností, které se mu nabízejí k maximalizaci příjemností začínajícího dne nebo k minimalizaci jeho nepříjemností, jak zvažuje kombinace a klade nohu na podlahu neustále připraven revidovat závěry ze svých výpočtů ve světle každé nové informace, kterou přijme. Stejně tak, jako tento postulát v celkovém obraze kapitalistického systému zřejmě vůbec nepočítá s historiografií, etnologií nebo sociologií, které ze sebe udělaly apologety tohoto systému, zříká se zmíněný postulát také toho, aby vzal v úvahu psy c hologii a psychoanalýzu, jakož i sociologii skupin a organizací. Nikdo nefunguje tak, že by se ustavičně snažil maximalizovat/minimalizovat uspokojování svých “potřeb” a své “nevýhody”, své zisky a náklady - a ani fungovat nemůže. Žádný konzument nezná vš e chna zboží nacházející se na trhu, jejich přednosti a nedostatky, a nikdo je ani znát nemůže. Nikdo není veden výlučně osobním zvažováním potřeb. Musí si vybírat z toho okolí, které mu je přístupné, je ovlivňován reklamou, v jeho “zálibách” se zrcadlí spo u sta společenských, z “ekonomického” hlediska více-méně náhodných vlivů. Ve stejné míře to platí i pro rozhodování organizací. Manažerská byrokracie na špičce podniků nejenže má k dispozici pouze neúplné informace a kritéria, která jsou většinou falešná, a l e ani ona nepřijímá svá rozhodnutí na základě nějakého “racionálního” postupu. Tato rozhodnutí jsou většinou výslednicí boje mezi klikami a protekčními skupinami, jejichž jednání vychází ze spleti motivací, mezi nimiž je maximalizace zisku firmy pouze jed n ou z mnohých a ne vždy tou rozhodující.

Je zřejmé, že postulát matematizace je bytostně totožný s výlučně kvantitativně pojatou “racionalizací”. Ekonomická pojednání a učebnice jsou plná rovnic a grafů, které nemají skoro žádný smysl kromě toho, že mohou posloužit k procvičování diferenciálního počtu a lineární algebry. Tato bezobsažnost má více příčin:

• Tato matematizace je v podstatně kvantitativní (algebraicko-diferenciální). Paradoxně je reálná ekonomika plná kvantit, které ovšem nejsou s výjimkou zcela elementárních operací přístupné matematickému zpracování. Přirozeně existují fyzické veličiny, ale ty jsou jak známo heterogenní. Nelze je sčítat ani odečítat kromě případů, kdy se jedná o přesně tentýž předmět. (Nemluvím zde o inženýrských výpočtech). Přesto se sčítají na trhu i v tabulkách ekonomických bilancí, a to prostřednictvím jejich ceny. Ale takto vzniklé veličiny o něčem vypovídají pouze ve velmi úzkém rámci. Nelze je například porovnávat v čase, ani mezi jednotlivými zeměmi. Sumarizovat lze jen hodnocení v běžných cenách, a ty nabízejí pouze “momentku” s omezenou vypovídací silou. Přísně vzato nemá mnoho smyslu například porovnávat národní produkt v různých časových obdobích, i kdyby následovala těsně za sebou, protože se mezitím změnilo jeho sl o žení, a metody vynalezené k obejití slavného problému ukazatelů jsou jen bezmocné triky. Tím se nepopírá správnost tvrzení typu “letošní produkce se ve srovnání s loňskou snížila”, nebo “spotřeba dělnických domácností za poslední století podstatně vzrostl a ”; říká se jen, že v ekonomických bilancích obvyklé, na tři nebo čtyři desetinná místa prováděné výpočty jsou prostě směšné. Ekonomie mluví pořád o “kapitálu” jako o produkčním faktoru a rozumí pod ním souhrn vyprodukovaných produkčních prostředků. Tento souhrn ovšem nelze vůbec změřit, a to z řady důvodů: jde o heterogenní celek, hodnocení jeho součástí podle tržních cen se může ze dne na den měnit podle stavu poptávky a vyhlídek na zisky; nové a nové technické objevy neustále mění “hodnotu” jednotlivých p rvků (nové stroje mohou ztratit veškerou hodnotu, když se na trhu objeví výkonnější stroje); hodnotu těchto prvků ovlivňují také proměny “vkusu”, tj. více nebo méně trvalé změny ve struktuře poptávky. To nezabraňuje učebnicím ekonomiky ani nositelům Nobel o vých cen, aby neustále řečnili o “produkčních funkcích” a vedli spory o jejich nejvhodnější matematickou formulaci. Navíc pracuje diferenciální počet se spojitými veličinami, zatímco ekonomické veličiny jsou diskrétní (ať je bereme ve “fyzických” jednotkách nebo je hodnotíme běžnými cenami). Používání derivací a diferenciálních rovnic v ekonomických textech je výsměch matematice. Veškeré křivky – “mezní náklady”, “mezní potřeby” atd. jsou od základu nesmyslné. Stejná zásadní otázka ovšem vyvstává také v kv a ntové fyzice, v níž se používá diferenciální počet, ačkoli v základě zkoumaných jevů leží pravděpodobně diskrétní struktura. Avšak pozorovatelná realita je zde přesto dostatečně “pseudo-spojitá”, aby tento postup ospravedlnila, což také dokazuje vědecká e f ektivita fyzikálních metod. (Totéž platí pro rovnice statistické termodynamiky). Na základě velmi blízkých pozorovaných hodnot lze “interpolovat” předpokládanou křivku a z toho vypočítat její kvazi-derivaci. Avšak graf, pro který lze stanovit jen velmi ma l ý počet bodů, vylučuje jakékoli zpracování pomocí matematické analýzy. To platí pro všechny oblasti ekonomiky, zvlášť ale tam, kde jde o kapitál a produkci. Abychom uvedli výrazný, ale nijak výjimečný případ: letecká společnost, která chce zvýšit svou pře p ravní kapacitu, může tak učinit pouze nákupem jednotek, jejichž cena činí desítky milionů dolarů za kus. To neznamená nic jiného, než že v ekonomice vůbec neplatí pojem funkce. Funkce je zákon, který naprosto závazným způsobem spojuje hodnoty jedné nebo několika nezávisle proměnných s jednou a pouze jednou hodnotou závisle proměnné. I kdybychom připustili, že se tyto proměnné dají měřit, natolik striktní vztahy v ekonomice prostě neexistují. Samozřejmě existuje velký počet přibližných pravidelností, bez ni c hž by reálný hospodářský život nebyl možný. Ale správné hodnocení těchto pravidelností a adekvátní zacházení hospodářských aktérů s nimi spadá do říše umění, ne nějaké “vědy”. V celkovém souhrnu je možno vycházet z toho, že pokud roste poptávka po nějakém zboří a nabídka zůstává přibližně stejná, cena zboží stoupne. Bylo by ale absurdní pokoušet se matematicky určit, o kolik vzroste. Mimoto vede zvýšená poptávka obvykle ze zvýšení produkce. V jakém poměru se ale rozdělí kupní síla dodatečné poptávky na zvý š ení cen a zvýšení nabídky (produkce), to závisí na řadě faktorů, které nelze měřit a dokonce ani všechny vyjmenovat: například na stupni oligopolizace příslušného odvětví, odhadů firem pokud jde o přechodnost nebo trvalost zvyšování poptávky atd. V takové m případě nelze ve skutečnosti předem určit ani možnosti zvyšování nabídky (produkce). Jednoznačné stanovení produkční kapacity fixního kapitálu je výjimkou, došlo k němu pouze v několika odvětvích (vysoké pece atd.). U velkého množství podniků ve výrobníc h odvětvích tato kapacita může kolísat skoro poměru jedna ke třem podle toho, zda je možno přejít od jednosměnného ke dvou- nebo třísměnnému) provozu. Stupeň vytíženosti fixního kapitálu nelze přesně definovat, což v menší míře platí také pro intenzitu vy u žívání pracovní síly. Zcela obecně vzato je řečnění o “zákonech” v ekonomice chybným jazykovým obratem, při němž vstávají hrůzou vlasy na hlavě, s výjimkou malého počtu triviálních případů, které ale také nelze pojmout přísně kvantitativním způsobem. Doko n ce i v krátkých časových úsecích, u “statické” ekonomie, závisí stav a vývoj systému podstatně na akcích a reakcích individuí, skupin a tříd, které samy nepodléhají žádnému pevnému determinismu. Tím spíš to platí pro střednědobý a dlouhodobý vývoj. Ten je podmíněn tempem a obsahem technologických změn, které jsou už ze své definice nepředvídatelné. Pokud by byly předvídatelné, byly by okamžitě provedeny, jak poznamenala už roku 1951 Joan Robinsonová. Další oblastí, která potvrzuje to, co bylo řečeno, je chování firem, které je motivováno - i když odhlédneme od dalších “iracionálních” faktorů - budoucími očekáváními, pro jejichž vyplnění neexistuje ani ta nejmenší záruka. Konečně je vývoj určován také chováním pracující třídy, které je stejně málo předvídat e lné (její tendence klást požadavky, resp. možnost tyto požadavky také prosadit závisí na psychologických, politických a jiných faktorech). Konečně je myšlení akademické ekonomické vědy zaměřeno v podstatě na zkoumání “rovnovážných” stavů a podmínek jejich vzniku. Toto rovnovážné blouznění má dvojí kořeny, obojí ideologické povahy. Rovnovážné stavy byly zavedeny, protože jako jediné umožňují jednoznačná a pevná řešení: soustavy simultánních rovnic vyvolávají zdání přísné vědeckosti. Na druhé straně se rovno v áha vykresluje skoro vždy tak, jako v by se jednalo o “optimalizační” stavy (“vyklizené” trhy, plné nasazení faktorů, konzumenti, kteří pokrývají své maximální potřeby atd.). Výsledkem bylo, že až do třicátých let trvala tendence přecházet mlčením nebo od s uzovat do vyhnanství v poznámkách pod čarou stavy nerovnováhy nebo katastrofické, neoptimalizující “rovnováhy” (“rovnováhy” monopolistických nebo oligopolistických trhů zahrnující také dodatečné vykořisťování konzumentů, nebo “rovnováhy” podzaměstnanosti) . Byl dokonce předveden mistrovský kousek (Pigou), při němž se prezentovaly situace masové nezaměstnanosti jako vcelku uspokojivé rovnovážné stavy s pomocí argumentu, že se nezaměstnaní ve skutečnosti “stáhli z trhu”, protože se zdráhali přijmout nepatrné s nižování mezd, aby si našli jiné zaměstnání. (Podobný nesmysl je v oběhu dodnes, například když se tvrdí, že k odstranění nezaměstnanosti v Evropě stačí “flexibilnější nabídka práce”, tj. když pracující akceptují snižování mezd a omezování dalších výhod.) Ve skutečnosti je nezaměstnanost důsledkem stále nových nerovnováh v dlouhodobém stavu kapitalistické ekonomiky, a to také znamená, že na jedné straně všechny předpovědi mají náhodnou povahu a že na druhé straně je existující struktura jak kapitálu tak po p távky v každém časovém okamžiku plná “ fosilií” (Joan Robinsonová).

Skutečná realita kapitalistické ekonomiky

“Otázka je”, namítla Alenka, “jestli se to prostě smí dělat, dávat jednomu slovu tak různé významy”.

“Otázka je”, opravil ji Hampti Dampti, “kdo to říká - to je vše.”

Po dlouhou dobu se nová “hospodářská věda” zabývala pouze těmi faktory, které určovaly ceny jednotlivých zboží za podmínek statické rovnováhy. Experti na hospodářství věřili nebo přinejmenším vytvářeli zdání, že tyto faktory stanovící cenu “ideálního” zboží za “ideálních” podmínek (dokonalá konkurence atd.) určují ceny prakticky všech zboží (včetně “ceny práce” a “ceny kapitálu”), a tyto ceny pak určují vše, co má v hospodářství nějaký význam: jeho globální rovnováhu, rozdělování nár o dního důchodu, alokaci vyprodukovaných zdrojů různým kategoriím uživatelů a potřeb a také dlouhodobý vývoj (tato otázka ovšem zůstávala v mlhavé nejistotě). To vše mělo vyplývat - až na několik málo korektur - z křivek cen a mezního užitku, u nichž se dal o bez velké námahy “dokázat”, že se vždy protínají v bodě optimální “rovnováhy”. Skutečnost, že základní vlastností kapitalismu jsou prudké a násilné přeměny hospodářství a společnosti, tj. neustálá reprodukce diskontinuit, jim patrně nezpůsobovala žádné b ezesné noci.

Ekonomové si tuto písničku potichu pobrukují dodnes, ale nikdo už ji zřejmě nebere vážně. Určitě to vyplývá z toho, že se fikce dokonalé konkurence, dokonale volné soutěže rozplynula jako dým - k čemuž se ještě vrátím - a že už ani na papíře nelze přecházet od reality oligopolistických trhů ke všeobecným “rovnováhám”, které by optimalizovaly něco jiného než zisky oligopolů, nebo přesněji řečeno klik na jejich vrcholu. Co víc, efektivní globalizace kapitalistické produkce s kolosálními rozdíly p rodukčních podmínek mezi starými průmyslovými zeměmi a “prahovými zeměmi”, rozdíly, které se každodenně projevují v jejich vztazích, činí z jakéhokoli postulátu byť jen přibližné homogenity trhů pro “produkční faktory” na celosvětové úrovni naprostou absu rditu.

V “klasické” fázi kapitalismu, přibližně až do roku 1975, byla podle mne každá ekonomická analýza, které záleželo na respektování vztahu k realitě a těch aspektů ekonomiky, jež měly největší význam pro stav a vývoj společnosti, konfrontována se třemi skupinami problémů. První, jasně definovaná Ricardem a převzatá Marxem, se týká rozdělování sociálního produktu (“národního důchodu”). Ovlivňuje do značné míry alokaci zdrojů jednotlivým oblastem produkce (“odvětvím”). Druhá se týká vztahu mezi disponib i lními produkčními zdroji (“kapitál” a “práce”) a efektivní sociální poptávkou, na níž závisí plné nebo příliš malé využívání těchto zdrojů. Tato skupina je těsně spojena se třetí, s problematikou hospodářského rozvoje, tj. skutečného nebo žádoucího růstu p rodukce. Všechny tři skupiny navzájem těsně souvisejí, protože např. rozdělování příjmů je hlavním faktorem pro rozdělování zdrojů, které má samo podstatný vliv na množství a také obsah investic, a tím také na budoucí vývoj hospodářství.

Když pomineme detaily, výhrady a zvláštní případy, a když pro začátek odhlédneme od zahraničního obchodu (čímž např. vycházíme z přibližně homogenního světového hospodářství), je odpověď na tyto otázky podivuhodně jednoduchá. Rozdělování příjmů mezi jednotlivé třídy, a uv n itř každé z těchto tříd mezi jednotlivé skupiny, se v zásadě mění podle toho, jak se mění vzájemné mocenské poměry těchto tříd a skupin. Toto rozdělování určuje v prvním přiblížení podíl zdrojů vynakládaných na konsum a investice. Zhruba řečeno dělníci ko n zumují to, co vydělají a vlastníci vydělávají to, co vydávají; vlastníci konzumují malou část svých příjmů a investují jejich větší část - nebo neinvestují a v takovém případě tyto příjmy mizí a současně vzniká nedostatečná zaměstnanost. Tím je určováno také rozdělování investic do odvětví produkujících spotřební zboží a produkční prostředky. “Globální rovnováha” - přibližná rovnováha mezi kapacitou nabídky, využíváním disponibilního kapitálu a disponibilní pracovní síly, a efektivní, tj. koupěschopnou po p távkou - závisí v první řadě na objemu investic. Pokud považujeme celkovou sumu mezd a té části příjmů vlastníků, která je určena na konzum za danou, dochází k rovnováze pouze tehdy, když podniky investují tolik, kolik je třeba ke značnému vyčerpání produ k ční kapacity oborů produkujících produkční prostředky. Není nic, co my jim v tom bránilo, ale stejně tak neexistuje žádná záruka, že to budou dělat. To závisí na množství faktorů, z nichž nejdůležitější tvoří jejich očekávání podniků co do budoucí poptávk y po jejich produktech. O těchto očekáváních lze předem i všeobecně sotva vyslovovat nějaká spolehlivá tvrzení. Z toho vyplývají také opakované výkyvy ve využívání kapacit a “nehody”, které mohou sahat až k závažným depresím a periodám vysoké inflace. Pokud budeme v prvním přiblížení považovat tempo technického pokroku (a v důsledku toho i zvyšování produktivity práce) za dlouhodobě konstantní, pak právě tato očekávání a na nich závislá výše investic určují dlouhodobou míru růstu hospodářství. Vývoj očekáv á ní bude v tomto případě silně ovlivněn celkovými minulými zkušenostmi kapitalistické ekonomiky, které hovoří ve prospěch celkového průměrného vzestupu. Z “dlouhodobého hlediska” tedy existuje tendence ve prospěch růstu, ale v každém okamžiku a pro každý p o dnik existuje také značné rozpětí nejistoty, což ve spojení s dopady předcházejících výkyvů na existující fixní kapitál vylučuje, že by někdy mohlo dojít k vyváženému, “stacionárnímu” růstu (s přibližně konstantním tempem, steady). Tento celkový rámec je s amozřejmě nutno doplnit zohledněním dalších faktorů (zrychlování nebo zpomalování technického pokroku, demografické výkyvy, připojení nových využitelných geografických zón a tak dále).

Nic z toho všeho nás nevybízí, abychom hovořili o zajištěné rovnováze, optimální míře růstu nebo výši produkce, maximalizaci sociálního prospěchu, odměňování práce podle jejího “mezního výnosu”, přirozené míře zisku či úrokové míře, nebo o někom dalším z těchto Kupidů a nymf zalidňujících učebnice politické ekonomie. Předev š ím nejsou zisky firem určovány “mezními náklady” jejich produktů (ty za normálních časů představují pouze dolní hranici prodejní ceny produktů), ale cenou, které mohou dosáhnout (vymoci si, vynutit vydíráním) za daného stavu poptávky. To samo zapovídá jak o ukoli diskusi o “racionalitě” alokace zdrojů v hospodářství.

Uveďme ještě několik faktů, které konkrétně ukazují, jak je postaráno o ekonomickou “racionalitu” v kapitalismu:

• každá firma investuje především do svého vlastního výrobního sortimentu a ne tam, kde by měl být zisk “marginálně vyšší” (a tedy “sociálně lepší”). Pokud riskuje investice do jiných oblastí, pak pouze proto, že tam počítá s výrazně vyšší mírou zisku; skoro všechny firmy (včetně krámků tety Emilky) se nacházejí v oligopolistické a nikoli konkurenční situaci - pokud se přímo nejedná o nějakou formu monopolu nebo kartelu producentů; tato skutečnost vede k rozostření pojmů jako je “zboží” jako homogenní produkt nebo “odvětví” jako souhrn všech firem vyrábějících “tentýž produkt”; firmy přijímají svá rozhodnutí - o tom, zda investovat nebo ne, zvýšit nebo snížit produkci - neustále na základě neúplných nebo tendenčních informací; ve velkých koncernech jsou tato rozhodnutí rezultátem vnitřních bojů mezi “experty” a byrokratickými klikami (a n e výsledkem nějaké “racionální rozhodovací procedury, viz Simon atd.). Rozhodnutí jsou do značné míry “deformována” tak, aby napomáhala uchování moci vedoucí skupiny, jak ukázaly výzkumy Robina Marrise v šedesátých letech; vnitřní situace firmy je pro vedení do určité, vyšší nebo nižší míry neprůhledná v důsledku byrokratizace firmy a odporu pracujících; “kapitálový trh” (nebo “trh úvěru”) je naprosto nedokonalý jednak z toho důvodu, že disponibilní peníze plynou, jak už bylo řečeno, přednostně tam, kde byly získány, jednak proto, že situace vypůjčovatelů je neprůhledná, jestliže existují velmi těsné vazby mezi bankami a podnikatelskou sférou; co úzce souvisí s předchozím bodem: “kapitál” jako moc disponující produkčními zdroji a zvlášť prací jiných lidí je částečně odloučen od vlastnictví nebo držby hodnot. Podstatná je možnost přístupu k těmto zdrojům, které si lze zajistit i jinými způsoby (např. bankovním úvěrem); “oceňování” existujících podniků na trhu je nejasné, protože závisí na očekáváních týkajících se jejich budoucích zisků a pravděpodobné “průměrné míry zisku”; produkce (a do jisté míry také trh práce) je plná dědičných přednostních práv; soukromé vlastnictví pozemků přináší absolutní pozemkovou rentu (Marx), která nemá a ani nemůže mít nijaké ekonomické zdůvodnění; pracovní síla není zboží. Její produkce a reprodukce není a nemůže být regulována trhem;* skutečná produktivita práce (neboli skutečný poměr platu k fyzickému výkonu) je do značné míry neurčitá.

V současné fázi kapitalismu trvající už přibližně čtvrt století to vše nadále platí, ovšem nové faktory zcela změnily celkovou perspektivu. Tak má faktická globalizace produkce, umožněná novým vývojem jednak v technologické oblasti (zde jde, stručně řečeno, o skoro naprostou ztrátu dřívějšího v ý znamu kvalifikované práce v materiální výrobě, a to i kvantitativně, což dává světovému kapitálu k dispozici miliardy hladových lidí na celé planetě) a také v oblasti politické (zde vlády ztratily svou moc v záležitostech hospodářské politiky, čímž došlo z ejména k úplnému osvobození mezinárodních kapitálových toků) zdánlivě ten paradoxní dopad, že ve stejném okamžiku, kdy vznikl skutečný světový trh, zničila globalizace celosvětovou homogenitu ekonomických podmínek. Jakákoli diskuse o určování cen nebo čeh o koli jiného - včetně kapitalistických zisků - pomocí “racionálních” faktorů je za těchto podmínek směšná. Vrátím se k tomu ještě jednou v poslední části tohoto textu.

Relativní efektivita, pružnost a odolnost kapitalismu

Nejlepší ospravedlnění kapitalismu podal ke konci svého života Schumpeter v díle “Kapitalismus, socialismus a demokracie”. Joan Robinsonová ho shrnula těmito slovy: jistě, tento systém je krutý, nespravedlivý a plný bouří - ale dodává zboží. A vy už přestaňte konečně reptat, protože právě tato zboží chcete.

Také zde jde o argumentaci v bludném kruhu. V “bohatých” zemích lidé “chtějí toto zboží, protože od nejútlejšího věku procházejí drezurou, aby ho chtěli (jen se dnes podívejte do nějaké školky) a protože jim systém tisícerým způsobem zabraňuje, aby chtěli něco jiného. A to ve všech zemích, protože i když kapitalismus sám nevynalezl ab ovo to, čemu se říká demonstrační efekt, vystupňoval jeho účinnost do dosud nepoznaných rozměrů. V okamžiku pak dokáže toto zboží dodat, i když s velkými potížemi. Zde končí veškerá diskuse: pokud lidé chtějí tuto hromadu šmejdu, stále oblíbenější hromadu pro stále větší počet lidí, hromadu, které budou mít lidé jednoho dne dost nebo také ne, pak se situace nezmění.

Některé otázky ale zůstávají. Kam až sahá a o co se opírá tato “efektivita” kapitalismu vzdor všem jeho omezením? Jak dokázal tento systém přežít dlouhou řadu krizí a historických zlomů, a vycházet z nich - přinejmenším až do určitého okamžiku - silnější než předtím? A jaké změny lze v tomto o h ledu očekávat od jeho nové fáze?

Odpověď na první otázku není tak těžká. Kapitalismus je systém zaměřený na to, aby všemi prostředky zvyšoval produkci - nezapomínejme: určitý druh produkce - a všemi prostředky snižoval její “náklady” - abychom také nezapomněli, tyto náklady jsou definovány velmi omezeným způsobem: nezapočítává se do nich ničení životního prostředí, ani ponižování lidského života, ošklivost měst, všeobjímající vítězství neodpovědnosti a cynismu, nebo náhrada tragédie a lidových slavností t e levizním seriálem, a ani by se tyto všechny věci nemohly v podobné účetní bilanci vůbec objevit. Aby kapitalismus dosáhl tento cíl, mohl se opřít o historicky bezpříkladný rozvoj technologie, který sám popoháněl tisícerým způsobem - technologie, která sic e měla stejně omezené zaměření, ale odpovídala sledovaným cílům: moc pro vládnoucí, masový konzum pro většinu ovládaných, ztráta smyslu práce, vyřazení lidské role lidí v produkci. Nejsilnější prostředek však spočíval v tom, že byly zničeny všechny předcho z í sociální významy a do duše všech nebo skoro všech lidí byla naočkována žádostivost přivlastnit si vše, co je nebo se zdá být v jejich okruhu dostupné, a kvůli tomu snášet prakticky cokoli. Tuto mocnou antropologickou přeměnu lze jasně popsat a pochopit, nelze ji ale “vysvětlit”.

K těmto prostředkům přibylo v určitém časovém okamžiku, nikoli ovšem od samého začátku, přetvoření prastarého institucionálního mechanismu, totiž trhu, který byl zbaven veškerých překážek a krok po kroku rozšířen na všechny oblasti společenského života. Co existuje kapitalismus, tento trh nikdy nebyl, není a nebude “dokonalým” trhem, ani skutečným dějištěm konkurence podle naivních představ učebnic ekonomie. Byl neustále utvářen zásahy státní moci, spolky kapitalistů, zadržováním informací, manipulací s konzumenty a otevřeným nebo skrytým násilím na dělnících. Neliší se příliš od mírně zkrocené džungle a jako v každé džungli v něm přežívali a nadále přežívají ti, kdo mají největší schopnost přežití - bez ohledu na to, že zmíněná s c hopnost nespadá vjedno s nijakým sociálním optimem, ba ani ne s maximem produkce, která utrpěla těžké škody koncentrací kapitálu, působením oligopolů a monopolů, nemluvě o iracionální alokaci zdrojů, nevyužitých kapacitách a trvalém konfliktu o produkci n a pracovištích. Avšak bez ohledu na všechny tyto výšiny a propasti, konjunktury a krachy, dokázal kapitalismus uvnitř svých hranic do jisté míry fungovat v souladu se svými cíli.

Odpověď na druhou otázku, pokud vůbec existuje, je těžší a složitější. Ponechána sama sobě vede minimalizace nákladů logicky k co nejnižším mzdám při co nejvyšší produktivitě. Byla to právě tato situace, k níž sám od sebe směřoval kapitalismus první poloviny 19. století, a tuto logiku zobecnil Marx ve svých pojmech zbídačování a n a dvýroby. Byly to boje dělníků, které učinily přítrž této tendenci, přičemž prosadily zvyšování mezd a zkracování pracovní doby, vytvořily obrovské vnitrozemské trhy spotřebního zboží a ušetřily kapitalismus toho, aby se zadusil svou vlastní produkcí. Dále je známo a prokázáno - učinil to Keynes - že tento systém ponechán sám sobě nevede v žádném případě k nějaké “rovnováze”, ani se k ní nijak nepřibližuje, ale že v něm dochází spíše ke střídání fází rozšiřování a smršťování - hospodářským krizím -, z nichž nejprudší mohou vést a také vedou ke zničení značné části celkového akumulovaného bohatství a k závratné nezaměstnanosti (30% pracovní síly ve Spojených státech roku 1933). Také zde to byly sociální a politické reakce, které od roku 1933, počínajíce Spoje n ými státy, prosadily novou politiku státních zásahů do hospodářství.

V obou případech - v rozdělování sociálního produktu i v úloze státu - vedl kapitalistický establishment, bankéři i vědci, zuřivý boj proti těmto pošetilým novostem hrozícím, že způsobí konec světa. Po dlouhou dobu se bossové neuspokojovali tím, že požadovali (a také dosáhli) nasazení armády proti stávkujícím dělníkům; prohlašovali také, že nemohou zvyšovat mzdy a zavádět kratší pracovní dobu beztoho, že by riskovali zruinování svých pod n iků a celé společnosti - a vždy našli profesory ekonomie, kteří jim dali za pravdu. Zatímco M. Rueff, silný muž francouzské hospodářské politiky, organizoval roku 1932 “Lavalovu deflaci”, vydávala na druhé straně kanálu La Manche státní pokladna a Bank of England jedno za druhým memoranda, jež měla dokázat, že oživování poptávky veřejnými stavebními zakázkami povede k hospodářské katastrofě.

Podnikatelé a ekonomičtí experti vcelku akceptovali více méně pravidelné zvyšování mezd a státní regulaci celkové poptávky teprve po druhé světové válce. Výsledkem byla nejdelší, skoro nepřerušovaná fáze kapitalistické expanze (“třicet slavných let”). Jak předvídal Kalecki už roku 1943, vznikl tím rostoucí tlak na mzdy a ceny, což se také začalo zřetelně projevovat od šedesátých let. Neexistuje žádný důkaz pro to, že by se tento tlak nedal pomocí vhodné politiky snížit. Ale také zde vstoupil do hry ryze politický faktor. Tato silně inflační situace poskytla východisko a záminku k reakční protiofenzívě (Thatcherová, Rea g an), k jistému druhu konzervativní kontrarevoluce, která se v průběhu patnácti let rozšířila po celé zeměkouli. Na politické rovině profitovala tato protiofenzíva z bankrotu tradičních “levicových” stran, z obrovské ztráty vlivu odborů, z obludnosti “reál n ě socialistických” režimů, která byla zřejmá už dlouho před jejich zhroucením, z apatie obyvatel, jejich stažení se do soukromého života, jejich rostoucího hněvu nad nesmyslnou a rozbujelou státní byrokracií. Kromě posledního jsou všechny tyto faktory pří m ými nebo nepřímými projevy krize historicko-společenského projektu individuální a kolektivní autonomie. Z toho vyplývající velká nerovnováha společenských silových poměrů umožnila návrat k brutálnímu a zaslepenému “neoliberalismu”, z něhož mají prospěch především průmyslové koncerny a velkobanky, resp. jejich vedoucí skupiny, ale při jehož prosazování nebyly tyto skupiny vůbec osamoceny: ve Francii, Španělsku a některých skandinávských zemích na sebe vzaly úkol zavést a prosadit neoliberalismus nebo ho udržet (ve Velké Británii) takzvané socialistické strany. Zažíváme ničím nerušený triumf kapitalistického imaginárna v jeho nejkřiklavějších podobách.

To vše nabylo konkrétních forem hlavně v hospodářské oblasti v důsledku vyprázdnění ekonomické role státu. Mezinárodní pohyby kapitálu se vymkly jakékoli kontrole; fetišismus vyrovnaného státního rozpočtu znemožňuje jakoukoli politiku řízení nabídky; finanční politika přešla zcela do rukou centrálních bank, jejichž jedinou starostí je boj proti inflaci, která m e zitím přestala existovat. Výsledkem je už patnáct let trvající vysoká nezaměstnanost. Tam, kde byl zaznamenán ústup nezaměstnanosti, jako ve Spojených státech a velké Británii, stalo se tak za cenu značného rozšíření špatně placených prací na částečný úva z ek a stagnace nebo poklesu reálných mezd, souběžně s trvalým růstem zisků podniků a příjmů bohatých tříd. Frontální útok na mzdy a předtím pracujícími vybojované sociální výdobytky, který umožnil zvýšení nezaměstnanosti a nejistoty zaměstnání, byl připrav e n vydíráním: je třeba snížit náklady na práci, aby se čelilo konkurenci zvenčí a zabránilo přesunům podniků do zahraničí. Prohlašuje se nebo předstírá, že by ve Francii nebo Německu stačilo snížit o pár procent mzdy, aby bylo možné úspěšně bojovat proti p r odukci ze zemí, v nichž jsou mzdy jednou desetinou nebo dvacetinou našich (2,5 dolarů, přibližně 4 marky za den pro dělnice v ergastulas firmy Nike v Indonésii, a ještě méně ve Vietnamu). Žádná “flexibilita práce” těchto rozměrů ve starých průmyslových zemích přece nemůže obstát v konkurenci nuzných dělníků ze zemí, které mají skoro nevyčerpatelné rezervy pracovních sil. Jen v samotné Číně jsou k dispozici ve velmi krátkém čase a prakticky bez potřeby zaučování stovky milionů “mobilizovatelných” dělníků a d ělnic, stejně tolik v Indii, skoro stejný počet v jiných asijských zemích, nemluvě o Latinské Americe, Africe a východní Evropě. Bylo by směšné tvrdit, že při tak rozdílných výchozích podmínkách jednotlivých zemí lze bez potíží nastolit harmonický stav me z inárodní dělby práce. To, co zažíváme, je barbarská a brutální přechodná fáze, která se uskutečňuje v mnohem větším měřítku a v mnohem kratším časovém rozmezí než všechny přechodové fáze v dosavadních dějinách kapitalismu, což se ospravedlňuje absurdní vy t áčkou, že současný kurz je nevyhnutelný a že žádná politika nemůže vzdorovat molochu hospodářského vývoje.

V takové situaci je zbytečné diskutovat o nějaké “racionalitě” kapitalismu. Systém odstranil i to málo kontrolních prostředků, které se mu podařilo vnutit za sto padesát let politických, sociálních a ideologických bojů. Bezzákonné panování loupežných průmyslových a finančních baronů ve Spojených státech koncem devatenáctého století je pouze slabý precedent. Nadnárodní koncerny, finanční spekulace a m a fie plení naší planetu hnány jedině výhledem na krátkodobé zisky. Opakované ztroskotávání všech pokusů ochránit životní prostředí před účinky ať už regulované nebo ničím nebržděné industrializace je pouze nejviditelnějším symptomem jejich krátkozrakosti. D ohledné důsledky “modernizace” ve zbývajících čtyřech pětinách světa, které budou strašné, nehrají v současné politice ani tu nejmenší úlohu.

Perspektiva, která z toho vyplývá, není perspektivou “hospodářské krize” kapitalismu v obecném a obvyklém smyslu. Čistě teoreticky vzato, může se kapitalismu (světovým koncernům) dařit pořád lépe, až se nám jednoho dne všem zhroutí nebe nad hlavou. To by ovšem mimo jiné předpokládalo, že úpadek starých průmyslových zemí, zejména evropských, bude probíhat bez větších sociálních a politických otřesů, stejně tak jako přechod miliard lidí v dosud neindustrializovaných zemích ze světa tisíciletých tradic do světa technizovaných, ve mzdě pracujících městských společností. Tato perspektiva není vyloučena. Což neznamená, že je nejpravděpodobnější.

Analýza nemůže dojít dál, než ke kladení podobných otázek. Vše ostatní závisí na reakcích a akcích obyvatelstva příslušných zemí.

(Září 1996 - srpen 1997)

Překlad z němčiny: Rudolf Převrátil

Revize č. 1, 8.3.2004.